Veliké vědomosti - "BARD"
Mluví Duch Uruslan...
VELIKÉ VĚDOMOSTI – „Bard“
Mluví Duch Uruslan
V knize V Megreho je napsáno – Keltové se učili u nás, u Druidů, 20 let, aby se mohli stát Bardy. Přece to byli talentovaní lidé – básníci, zpěváci, muzikanti. Proč se měli učit tak dlouho? Chci říct, že nebylo lehké dostat vědomosti „Bard“.
Bard – člověk, který rozumí, cítí i uznává společnou cestu Vesmíru, Země i každého člověka.
Jestli-že celý svět rostlin, zvěře a ptáků vyplňuje svoji misi nevědomě, tak Bard plní svoji misi vědomě a se vší odpovědností za svoje činy.
Skládá písně a hudbu, jdoucí z vesmíru, ne na papír, ale ve svém srdci a používaje svých vědomostí, klade tyto slova, fráze a noty tak, že píseň opravdu začíná tvořit dobro. Negativní energii může přetvořit na pozitivní.
Když Bard zpíval, žlutá tráva se zazelenala. Jestli foukal silný vítr, ten se utišil a stával se měkkým a dobrým. Na zvuk písně se slétávali ptáci, přicházela divoká zvěř a jejich oči zářily radostí, dobrotou a láskou. Hlas Barda byl vypracovaný tak, že současně připomínal zvuk větru, potoka, modrého
nebe, teplého slunce. Navazoval se kontakt mezi člověkem a Vesmírem, Země se naplňovala teplem a láskou prostoru.
Bard cítil srdcem, kde je ho potřeba a šel přímo k tomu místu. Když přicházel k vesnici, začínal zpívat svoje písně. Lidé vycházeli a šli přímo k němu. Začínali do písní vstupovat a skrz melodii, jdoucí ze srdce Barda se všichni spojovali s prostorem. To trvalo několik hodin a někdy i celý den, protože do srdcí lidí se vlévala sama Láska.
V tomto stavu lidé ztráceli pocit únavy a vítězila v nich energie Lásky. Všechny ztracené kontakty této vesnice se Zemí a Vesmírem, se začaly znovu harmonicky proplétat, nemocní se uzdravovali a úroda se zvyšovala. A v této vesnici znovu začal šťastný a radostný život. Lidé tyto písně zpívali, když byli doma, nebo zrovna něco dělali. Písněmi přitahovaly síly světla a dobra. V jejich duších a srdcích byl vždycky klid, radost a láska. Člověka, žijícího v lásce můžeme s jistotou nazvat Člověkem-Tvůrcem božské touhy.
Bard nezpíval písně tak, jako se to dělá dnes, ale vyprávěl je svým srdcem v určitém rytmu, nazývaném „motiv“.
Když Bard zpíval, nepřátelští vojáci ho nemohli zabít. Vypadávaly jim zbraně z rukou a nechtělo se jim už víc bojovat. Chtělo se jim milovat, mazlit se s dětmi, zapojovat se do mírumilovných činností. Pouze speciálně vycvičení lidé (zřeci), ovládající černou magii, mohli vystřelit na zpívajícího Barda.
Vojáci, bránící svoji Vlast, brávali Bardy s sebou. V době boje, díky písním a hudbě, obránci necítili únavu a mohli se bít celý den. Nepřítel utrpěl velké ztráty, museli tak posílat stále nová a nová vojska.
Alexandr Savrasov, Vědění Prvopočátků
