Etikoterapie mou velkou LÁSKOU celoživotní je, neboť tím nejčistším způsobem, tu největší hloubku všeho dění odhaluje. 

Etikoterapie mou velkou LÁSKOU celoživotní je, neboť tím nejčistším způsobem, tu největší hloubku všeho dění odhaluje. A tak ať již nedávný vid-nevid anebo jiné vidy-nevidy jakoukoli cestou a za jakýmikoli postranními úmysly zrodil se, podstatné a zajímavé je, jaký hluboký odkaz v sobě právě z pohledu etikoterapie, jejího zakladatele MUDr.Ctibora Bezděka, stejně jako další epidemické choroby v sobě nese

Skutečnou, nejzazší příčinu nemocí musíme hledat v mravním stavu a v duši člověka. Je pochopitelné, že lékařská věda, pokud staví své znalosti na podkladě patologické anatomie, může jen stěží připustit, že by duševní nebo mravní stav mohl ovlivňovat vzplanutí nějaké epidemické nemoci. U mnoha těchto onemocnění známe jeho původce, ať je to virus, bakterie nebo parazit, známe způsob jeho života, jak do organismu proniká a u mnohých známe způsob léčby i prevence. Zdá se tedy, že v průběhu infekčních chorob nenalézáme nic, co by nás opravňovalo hledat u pacienta jejich duševní nebo dokonce mravní příčinu, která by mohla původ nebo průběh onemocnění nějakým způsobem ovlivňovat.

K tomu je nutné podotknout, že všem patologům je ale ze zkušenosti známé, že nález choroboplodných zárodků v lidském organismu nikdy sám o sobě nestačí k tomu, aby vyvolal infekční onemocnění. K tomu je potřebná jejich určitá virulence (jedovatost) a také určitá dispozice daného pacienta. Bez této dispozice člověk zpravidla neonemocní – je imunní.

Imunita je tedy odolnost proti onemocnění jednou i více nakažlivými chorobami a rozeznáváme jí několik druhů:

Vrozenou – kdy člověk následkem svých zvláštních vrozených osobních vlastností vykazuje proti určité infekci odolnost.

Získanou – kdy organismus určitou nemoc již prodělal.

Fakultativní – jak ji lze například pozorovat u matek, které ošetřují své nemocné dítě, aniž by se v době jeho nemoci nakazily. Stejnou infekční chorobou mohou trpět až po několika letech, kdy tuto imunito ztratí, infikují se a onemocnění – například při návštěvě cizího dítěte, které má tu samou infekci jako kdysi jejich potomek.

Profesor Metalnikov z Pasteurova ústavu v Paříži svými pokusy na zvířatech zjistil, že tvorba protilátek proti infekci je závislá na funkci nervového systému, a lze se domnívat, že i u člověka jsou poměry podobné.

Nervový systém je silně ovlivňován duševními stavy svého nositele. Myšlenky, vzpomínky, představy, truchlivá událost, nepříjemná novina, smrt blízké osoby mohou vyvolat prudké změny v činnosti srdce, dechu, žláz apod. To jsou zkušenosti z fyziologie všeobecně známé.

Podobně se vyslovuje i A.Carrel (Člověk tvor neznámý): „Každý stav vědomí má patrně příslušný organický výraz. Vzrušení, jak známo, vyvolává prostřednictvím vasomotorických nervů rozšíření nebo stažení malých tepen a je proto doprovázeno změnami krevního oběhu ve tkáních a orgánech. Radost vyvolává zčervenání kůže v obličeji, který v hněvu nebo ve strachu naopak bledne. U některých mohou vzrušující zprávy vyvolat stažení věnčitých tepen, nedokrevnost srdce a náhlou smrt. Citová vzrušení působí na všechny žlázy, zvyšují nebo snižují jejich vyměšování, zvyšují či snižují v nich oběh nebo mění chemické složení jejich sekretů. Touha po potravě vyvolává slinění, i když potrava není v dosahu. Závist, nenávist a strach mohou, pokud se stávají zvyklostí, vyvolat v organismu funkční i organické změny. Morální utrpení hluboce škodí zdraví….Nestálost moderního života, trvalé rozčilování, nedostatek klidu a jistoty vytvářejí stavy vědomí, které vedou k nervovým i organickým poruchám žaludku i střev a k pronikání střevních mikrobů do oběhového systému. Zánět tlustého střeva a k němu se družící infekce ledvin a močového měchýře jsou konečnými následky porušení duševní a morální rovnováhy. Tyto choroby jsou téměř neznámé ve společenských vrstvách, kde je život jednodušší a kde starosti nejsou tak každodenní.“

Je dostatečně známé, jak značně podléhá vlivům psychiky sekrece všech zažívacích šťáv. Nelze pochybovat o tom, že porucha jejich vyměšování může mít i pronikavý vliv na schopnost zažívacího systému usmrcovat bakterie, které do něj vnikly. Za fyziologických podmínek se v trávicím traktu bacil chlorely, dysenterie apod. pomnožuje obtížně, kdežto v žaludku a hlavně ve střevě fungujícím patologicky jsou podmínky pro jeho činnost a množení velice příznivé.

Stav našeho vědomí se stále mění. Jsou to události vnějšího života, které působí jeho stálou proměnu. Čím jsou překotnější a bouřlivější, tím hlubší budou otřesy jimi způsobené. Není pochyby, že doby válečné i doby sociálních revolucí znamenají pro vědomí i duši člověka prudké nárazy. Přirozeně v takových dobách bývají duše značně zneklidněny.

Dějiny válečnictví nám ukazují, jak značně bývají vystupňovány lidské vášně ve velikém davu lidí. I po skončení válek mravní poruchy pravidelně gradují až k úplnému odvrácení lidí od všeho řádu a zákona. Každá válka je s téměř zákonitou neúprosností provázena epidemiemi nejrozmanitějších nakažlivých nemocí a v době velmi těžkých poválečných mravních poruch se objevují a šíří epidemie infekcí někdy přímo jako výsměch všem vymoženostem medicíny. Jako příklad lze uvést španělskou chřipku, která se po první světové válce šířila ve všech zemích a vyžádala si mnoho obětí. Výskyt a závažnost epidemií může dost názorně demonstrovat jejich souvislost s mravním stavem lidské společnosti.

V předchozím citátu Carrel ukazuje, jaké změny nastávají za takových okolností ve fyziologii jednotlivých orgánů lidského těla. Zvláště se to týká změn jejich cévní cirkulace, následkem kterých dochází k nedostatečnému prokrvení jedněch a naopak k překrvení druhých. Podobné poměry mají, jak je známé, velký význam v otázce predispozice (pohotovosti) pro vznik infekčních nemocí.

Carrel ke konci své myšlenky uvádí velmi názorný příklad, jak se může infekce v organismu šířit. Colitis (zánět tlustého střeva) je často nervového, lépe řečeno psychického původu. Za určitých okolností může infekce pronikat do močové soustavy a v konečném důsledku se stát příčinou až otravy krve.

Dalším původcem zneklidnění duší bývá vlastní podvědomí, ve kterém jsou uloženy všechny zkušenosti, zážitky, myšlenky a city, které člověk kdy zažil, viděl, zkusil, promyslel nebo procítil. Zkušenosti se týkají nejen toho, co jsme prožili v tomto, ale v předcházejících životech. Zde leží pramen osobní odvahy, která se nebojí nákazy a není ničím jiným než odrazem podvědomí směrem vzhůru k rozumu.

Podvědomí může tak být na jedné straně podnětem k trvalému znepokojení našeho vědomí se všemi následky, o kterých byla řeč v předchozích odstavcích, na druhé straně ale může, jako nositel naší dlouhodobé předvýchovy, být pramenem částečné nebo i úplné imunizace jednotlivce. Během předcházejících životů se v něm může nahromadit tolik vnitřních sil, že mohou odrazit nápor téměř každé infekce, jindy se bude tato schopnost týkat jen některého druhu nákazy. To je imunita vrozená. Chceme-li však tuto imunitu pokládat za získanou, pak nebyla získána hmotnými prostředky, ale psychickými vlastnostmi.

Psychická imunita není nic tak vzácného, aby na ni bylo nutno pohlížet s nedůvěrou. V praxi se s ní setkáváme téměř na každém kroku. Jistě je každému známé, že lékaři, i za těch nejtěžších epidemií, poměrně zřídka onemocní a ani nákazy ošetřovatelek nejsou tak časté, jak by se dalo očekávat při jejich trvalém a poměrně intimním kontaktu s pacienty trpícími infekčními chorobami. Nejpřesvědčivějším důkazem našeho tvrzení jsou matky ošetřující své děti s jakýmkoliv infekčním onemocněním. Počínají si obvykle tak, jako by naprosto nevěřily tomu, že by se od dítěte mohly nakazit. Přestože jsou s ním v neustálém kontaktu, mazlí se s ním, spí s ním atd., nejsou příliš časté případy, že by se matka od dítěte infikovala.

Ve všech těchto i dalších obdobných situacích je záchranou jmenovaných osob to, že se infekce nebojí. Není totiž pochyby, že strach tvoří velice důležitou predispozici infekčních onemocnění. Podle Metalnikova je to s největší pravděpodobností právě strach, jenž způsobuje přechodnou obrnu nervových center, jejich úlohou je výroba ochranných látek. Proto vnikne-li za takovýchto podmínek nákaza do organismu, nenalézá odpor a může se šířit. Nemá-li člověk strach, pak je patrně výroba protilátek dostatečná k tomu, aby v mnoha případech (samozřejmě ne ve všech) zamezila uchycení a pomnožení bakterií, které do těla pronikly.

Tvorbu protilátek v organismu může vedle strachu nepříznivě ovlivnit také celá řada jiných poruch psychického, ale hlavně etického rázu. Mluvíme-li totiž o psychickém podráždění, pak se za tímto pojmem často skrývá větší nebo menší mravní porucha, která působí určitou iritaci nebo naopak obrnu sympatiku, jejíž následkem vznikají poruchy imunity, projevující se ve větší či menší ztrátě odolnosti proti infekčnímu onemocnění.

Bereme-li toto vše v úvahu, pochopíme, že v boji proti nemocem tohoto charakteru připadá psychické reakci zrovna tak důležitá úloha jako podávání léků. Důležitého léčebného efektu v terapii infekčních chorob lze dosáhnout také vůlí, autosugescí nebo sugescí.

Na infekční nemoci není správné pohlížet ani jako na invazi bakterií do organismu, která se děje bez příčiny a jakéhokoliv důvodu, ale ani ji nelze pokládat za prostou náhodu. Otázka příčinné souvislosti epidemií zatím není prozkoumána. Jak uvádí L.Procházka (Cestou za zdravím): „Zdá se, že v hospodářství přírody má nemoc svoje místo, má svůj úkol. Reguluje počínání tak, aby vzájemný poměr tvorstva byl zachován. Rozmůže-li se příliš jeden druh, rozmůže se v zápětí ten, který jej má za potravu a po něm jiný a jiný, až se kruh uzavře a je zjednán pořádek. Nemoc tedy není zlo, není to neštěstí, zloba nebo omyl přírody, nýbrž je součástí Velkého zákona, je životní jev, stejně jako zrození, práce, myšlení atd.“

Etikoterapie vidí původní příčinu epidemických nemocí ve vystupňování lidských vášní, tedy v projevu zla, jehož původcem je sám člověk. Kryžanovská doplňuje tento názor následujícími myšlenkami: „Kdyby bylo možno lidem vnutit představu, jak je důležité ovládnout své myšlenky a s jejich pomocí tvořit jen dobré a krásné obrazy budoucího života tak, aby ze zdroje všeho myšlení vycházely jen proudy světla, které by kolem člověka utvořily pevnou hradbu tak, aby ji synové zla nikterak nemohli zničit, kdyby lidstvo uposlechlo volání svého vnitřního hlasu a chránilo čistotu myslí a srdce, nestalo by se nikdy obětí jakékoliv nákazy.“

Ochrana proti infekčním nemocem, ať jednotlivým nebo epidemiím, bude záležet především v tom, že budeme dodržovat všeobecně známé hygienické zásady (dezinfekce, izolace). Ale jak učí zkušenost, s těmito prostředky nevystačíme vždy a všude. Bude proto ještě více potřeba vést lidi k získání kladných vlastností mravního charakteru, jako je vnitřní klid duše, vyrovnanost, schopnost odpouštět, vyhýbat se zlosti, nenávisti, násilí, chamtivosti a především strachu. Takto žijící duše, která je zcela bez výhrad a bez výjimky odevzdána do vůle Boží, pravděpodobně žádné nákaze nepodlehne.

Je to cesta dlouhá, zdánlivě nekonečná, ale takový je už vývoj lidského pokolení. Tato cesta bude nejen dokonalou profylaxí proti nakažlivým nemocem, ale současně bude i velice cennou pomocí na cestě k duchovnímu přerodu a obrodě lidstva.

S Láskou Arménia Vedrussa

www.armenia-vedrussa.com

+

Úryvek z knihy: Záhada nemoci a uzdravení

Autor: MUDr.Ctibor Bezděk