BOJ VEDRUSŮ

BOJ VEDRUSŮ

Vojáci-Vedrusové stáli v několika pozicích. Mezi nimi bylo vidět i ženy s meči v rukách, u některých byly, jako u mužů, i dva meče. Oblečení byli do lněných oděvů, na hlavě měli čelenky spletené z bylin.

Přibližující se protivník mnohonásobně převyšuje jejich počet. Nyní se srazí – láska a nenávist, štěstí a vtíravý smutek, světlá touha a žízeň po násilí a sobectví, čistý dech kvetoucích luk a zlovolný dech protivníka.

Mladá Vedrusa, s modrýma očima jako nebe nad hlavou, s dlouhými rusými vlasy, božské krásy a něžnosti květin, stála tam společně se svým milým, se svojí polovinkou. Není to tak dlouho, co uskutečnili obřad věnčení (svatby) a vytvořili Prostor pro svoji Lásku. Mohli žít na svém rodovém statku v lásce a radosti a rodit děti. Ale na rodnou zemi přišel nepřítel, proto Vedrusi vstali jako jeden, aby vyhnali tu nečistotu.

Ona znala píseň Vesmíru, to umění boje „Devi“ (neboli „De-vět“). Mladá krasavice-Vedrusa začala odpočítávat, tak jak ji to učili v dětství. Vždy se jí tohle vyučování líbilo, vyučovali je Volchvové a zkušení válečníci. Na „Jedna“ (raz, pozn. překladatele) – se vždy dělal vstup, mysl začala roztáčet svoji spirálu, a tak to pokračovalo až do devíti. Na devátém vstupu dosahuje mysl souhvězdí „Devět“ (Devyať, pozn. překladatele), té hvězdy, na které jsou její předkové.

Pozemské tělo dostane z kosmu takovou energii, díky které se stává pro protivníka nezranitelným. V takovém stavu ona může zemřít pouze pro dehydrataci svého organizmu nebo úderem zezadu. Vedrusa pocítila lehkost v těle, její mysl se stala jasnou a klidnou, věděla přesně, co má dělat v další sekundě.

Vojsko protivníka se přibližovalo. A tu už je slyšet jejich těžký dech. Do nosu udeřil cizí, kyselý zápach, blýskly se černé oči protivníka, ve kterých byl strach a zloba. Levá noha vyšla vpřed a do strany, lehký pohyb čepele Vedrusy a meč protivníka je odražen. Krátký výpad čepele vpřed, útočník ani nestačil zakřičet a ještě ve stoje už byl mrtvý.

Její polovinka, její sluníčko, její milý vedl boj přímo vedle ní. V každé ruce držel meč, lehce a důvěřivě se s nimi pohyboval. Několik protivníků už leželo na zemi.

Boj sílil. Protivník dobře věděl, koho proti sobě má. Vedrusové jsou zkušení válečníci, nad kterými je možné zvítězit pouze přečíslením nebo lstí. Útočníci vyvinuli svoji taktiku boje s Rusiči. Několik lidí na jednoho, snažili se dostat za záda a pak propíchnout mečem.

Křídla Vedrusů se začali stahovat dozadu, aby vytvořili zvláštní klín a rozsekli vojsko protivníka na dvě části. Rusiči vše propočítali, měli by toho být schopni, v jiném případě pro ně tento boj bude posledním. Nemají strach ze smrti, neboť smrti není, ale je třeba nezahynout a ubránit svoji Vlast a svůj Rod.

Zatroubil roh. Vedruský klín se začal pohybovat vpřed. A zde je třeba si hlídat vzdálenost. Neexistuje, aby se protivník vklínil mezi vojáky. Je lepší nepřítele rozdělit.

A tu se ostrý klín objevil až za zády útočníka. Vznesla se bílá holubice – „měňavec“, a začala se kroutit v piruetách. To je signál pro vojáky, kteří jsou v záloze. S čerstvými silami udeřili na nepřítele z týlu. Výsledek boje byl jasný. Vše bylo rychle ukončeno. A nyní je třeba napít se vody nebo si do vody prostě lehnout, ať se tělo naplní potřebnou vláhou.

Mladá krasavice-Vedrusa sotva stála na nohách, její oděv byl postříkaný od krve, od cizí krve. Dvě polovinky – on a ona – se pevně objali. Pro ně neexistuje život jeden bez druhého. Bosýma nohama šli vedle sebe ke hvězdám, aby navždy, spojeni v radostném spěchu lásky, vytvořili energii, která nemá konce, která je v celém Vesmíru vytvořena pro život věčný. Tato energie se jmenuje RODINA. Dvě polovinky spojovala energie Lásky na věky.

To jsou dvě skutečné polovinky a spojovala je skutečná Láska. Muž a žena, se se svými energiemi spojovali v jedno skutečné sloučení, ale láska upevňovala a harmonicky provazovala všechny jejich myšlenky, přání a touhy a Vesmír jim v tom byl nápomocen. Neboť rodina, to je měrná kosmická jednotka, je to míra harmonie ve Vesmíru, to znamená, jeho správného rozvíjení, jako i věčného života, neboť člověk – je střed Vesmíru. Kdyby jeden z nich zemřel, druhý by ještě bil nepřátele, ale potom by nehledal život, nýbrž smrt a sám by se vrhnul na útočící meč. Toto tajemství, které nepřátelé nemohli pochopit. Ale v podstatě to bylo velmi prosté – Vedrusové měli čisté srdce, v nichž žila pouze jediná láska, mocná to energie, která vždy tak veselá je dokázala dovést až do oblak. A pro muže jiná žena na zemi neexistuje. Ani žena nevidí, kromě svého muže, nikoho jiného. Když jeden opustil svět, tak pro toho druhého zhaslo slunce, ani den nebyl dnem, ani rajský sad nebyl sadem. Tohoto jsou schopny pouze prosvětlené vysoké duše, jaké měli naši předkové.

I vyřezává ostrý meč

Rýmy tvrdošíjné a zlé,

I vyřezává ostrý meč,

U hvězd hlavy skloněné.

Nelze zabít svatou Rusi,

Nelze zabít svaté slovo,

Dokud žije jeden Vedrus,

Vyletí touha do nebe znovu.

Lstivá a zlá lež

Je Tyran ducha i těla

Ale na rukou svých neseš

Tři jistoty: Láska, Naděje a Víra.

Nepřátelé stojí před tebou,

V řadách semknutí umně,

Ale Rusič přijímá boj,

Pevný duchem, hledí směle.

Hlavní bolest století,

Znovu vzpomínáš roztomilé slzy,

Z hrdla se rve jenom sten:

„Zachraň se, můj milovaný!“

Ty držíš meč, abys byl vítězem,

Nemáš v hlavě jinou myšlenku,

Ať v žilách krev už klidně vře,

Vedrus ochrání svoji planetu.

Z knihy Rodina - kosmická jednotka

Autor: Alexandr Savrasov

Z edice knih Vědění Prvopočátků